S první abstraktní částí článku souhlasím. Do jisté míry. Je hezké znát maximální hranici, do které bych se měl vejít. Na druhou stranu, pokud budu znát číslo, stane se tato částka více méně cenou. A budu tak vymýšlet, co by se za tyto peníze dalo připravit. Což je trochu omezující. Pro zákazníka, pro dodavatele až tolik ne.

Příklad mi připadá trochu pokulhávající. Pochopil jsem to tak – a neříkám, že zcela správně – že daná pojišťovna se zeptala na návrh Vánočního přání. Vy jste jí dali pár návrhů s návrhem ceny a ona vám odepsala, že to je na ni moc. V pořádku, vy jste rychle přispěchali s nabídkou, která je v rozmezí limitu. Otázkou je, zda daná pojišťovna ale nechtěla udělat průzkum trhu, zjistit jaké jsou nabídky, jaké má kdo nápady. A v tomto případě by uvedení limitu bylo spíš na škodu. Nic víc, nic míň.

Výhodnost postupu pro dodavatele primárně neřeším. Upozorňuji pouze na situace, kdy se samotnému zákazníkovi – za předpokladu, že hledá řešení odpovídající jeho možnostem – vyplatí informaci o rozpočtu uvést a že její skrývání může mít (pro něj) více nevýhod, než výhod. Zvážit si však samozřejmě musí vše sám.

V případě větších projektů nehraje moc velkou roli několik hodin navíc rozesílání většího počtu poptávek. Ano, přidělává to práci dodavatelům, ale docela upřímně, to druhou stranu nemusí vůbec zajímat.

Takže – chtěl jsem tím jen říct, abyste na situaci nepohlížel tak jednostranně. Nikdo neříká, že se vám to musí líbit, ale na druhou stranu má neuvedení rozpočtu své výhody.

Vetsina zakazniku si totiz neuvedomuje, ze za 50 000,- se neda udelat to same jako treba za 100 000,-